Torfmoorhölle          Foto: Fichtner

Rašeliniště

Rašeliniště jsou odedávna mystickými místy. K těmto hojným a nepřístupným
územím se ve Smrčinách váží příběhy o šotcích a skřítcích, divokých lovcích a
hodných lesních žínkách. Největší rašeliniště severního Bavorska se nacházejí
v Přírodním parku Smrčiny. K nejznámějším a nejvýznamnějším patří rašeliniště
Zeitelmoos mezi Wunsiedelem a Röslau, dále Häuselloh u Selbu, Torfmoorhölle u
Weissenstadtu a Ehewald mezi obcemi Tröstau a Nagel. Rašeliniště se však
nenacházejí pouze v údolích. Také na horách se na vlhkých úbočích díky vyššímu
množství srážek a nepropustné půdě vyvinuly různé typy rašelinišť. Zvláštní formou
jsou přitom rašeliniště na svazích a slatinná rašeliniště, například slatinné rašeliniště
Heinerbachquellmoor nebo Moor am Backöfele nebo pod vrcholem Schneeberku
v nadmořské výšce téměř 1000 m n.m.
Společným znakem všech rašelinišť je skutečnost, že jsou domovem široké škály
rostlinných a živočišných druhů, které se tomuto zvláštnímu ekosystému přizpůsobily.
Samotné jádro rašeliniště je tvořeno rašeliníky. Vyrostou jen o několik milimetrů za
rok. Z rašelinových vrstev o síle několika metrů lze snadno vypočítat, že tato
rašeliniště a jednotlivé živé rostlinky rašeliníkových mechů jsou skutečně velmi staré,
často několik tisíc let. Vzhledem k tomu, že v kyselých a chudých rašelinných půdách
se nachází jen velmi málo živin, vyvinula rosnatka okrouhlolistá speciální strategii
přežití. Svými lepkavými „kapičkami rosy“ na lístcích vábí mouchy a jiný nepozorný
hmyz, který jí slouží jako potrava. V rašeliništích Smrčin se kromě této masožravé
rostlinky vyskytují ještě další botanické zvláštnosti: borovice blatka, šicha, klikva a
suchopýr pochvatý jsou dalšími typickými rostlinami těchto zvláštních krajin a
biotopů.
Pokud jde o živočichy, jsou to hlavně vážky, jichž se v okolí rašelinišť vyskytuje
obrovské množství druhů. Zmije obecná využívá teplých okrajů lesů podél rašelinišť k
vyhřívání na slunci a pak se hned vypravuje na vlhké louky a do bažin na lov žab
nebo jiných obojživelníků. Na několika málo místech se ještě vyskytuje skokan ostronosý. Rašeliniště se svými řídkými lesy jsou stejně jako dřív dobrým
stanovištěm pro tetřevy, jednu z posledních čtyř populací v Bavorsku. Na lov do
vlhkých luk a bažin se vypravuje lovit také čáp černý a bílý.
Dříve se bažiny ve Smrčinách vysušovaly. Až do padesátých let 20. století byla
vysušená rašelina významným a levným topivem. Louky v bažinách se kosily a tvrdá
stébla se používala jako podestýlka do stájí. Dnes se lidé snaží bažinaté louky
zachovat a samotné bažiny znovu zamokřovat, aby se citlivé ekosystémy mohly opět
nerušeně vyvíjet. Péčí o přírodní krajinu podporuje Přírodní park Smrčiny vlastníky
pozemků při rekultivačních a pěstitelských opatřeních. Ochrana rašelinišť je v dnešní
době důležitější než kdy dřív. Jelikož rašeliniště, jak vyplývá ze studií po celém světě,
patří k nejefektivnějším zásobárnám CO2. Váže se v nich uhlík z atmosféry a zůstává
zde po tisíciletí uchován. Rašeliniště tak neocenitelným způsobem přispívají
k ochraně klimatu.